S odstupem jednoho roku od chvíle, kdy jsem měla možnost gorily zažít na vlastní oči, si stále uvědomuji, jak neuvěřitelně silný moment to byl. Ne kvůli adrenalinu. Ale kvůli tomu zvláštnímu pocitu propojení. Dívat se gorile do očí je zvláštní – a i když se to nesmí, stejně si to zkusíte. Jako by vám příroda na chvíli dovolila vrátit se zpět k něčemu původnímu.

„A když přijelo auto a z něho vystoupili bílí lidé, běželi jsme se s bráchou schovat. Báli jsme se, aby nás nesnědli.“

Když nám tohle vyprávěl náš ugandský průvodce, smáli jsme se. Ne posměšně, ale s dojetím, které cítíte ve chvíli, kdy si uvědomíte, jak neuvěřitelně rozdílné mohou být naše světy. A zároveň jak rychle mezi lidmi mizí hranice, když spolu začnou sdílet čas, příběhy a obyčejný lidský zájem.

Uganda je země, která se nedá jednoduše popsat. Je to botanická i zoologická zahrada v jednom. Během jediného dne projíždíte čajovými plantážemi, tropickým pralesem, vesnicemi plnými dětí v barevných uniformách, kolem opic, slonů, antilop a ptáků. Všechno tu žije spolu. Hlasitě, intenzivně, opravdově.

A pak přijdou gorily.

Setkání s horskými gorilami

Setkání s horskými gorilami není jen další „zážitek ze seznamu“. Není to safari, kde něco pozorujete z otevřeného jeepu. Je to tiché, hluboké setkání. Nejdříve dostanete hezky opracovanou dřevěnou hůl, na otázku „na co to je“ dostanete uklidňující odpověď „na hady“. No, uznejte sami, hned se vám jde líp! Člověk stoupá hustým pralesem, klouže po blátě, prodírá se větvemi a funí v nadmořské výšce, kde už tělo začíná protestovat. A pak to přijde. Stromy se divně kývou a vy máte pocit, že se blíží snad mamut. Průvodce vás upozorní, že tohle je „vaše gorilí rodina“. V momentu, kdy dostanete roušky, je vám jasné „je to vážné, je to tady“. Obrovský samec silverback, samice s mládětem, mladé gorily hrající si mezi sebou. A vy najednou úplně zapomenete fotit! Potíte se, mě tekly slzy, rouška a místní vlhkost lehce zvýší váš „diskomfort“. V tu chvíli jste nepopsatelně šťastní a vděční.

Nejen gorily – lidé a jejich komunita

Uganda ale nejsou jen gorily. Jsou to i lidé. Je to jejich komunita.

Lidé, kteří žijí často v podmínkách, které si Evropan neumí představit, a přesto z nich vyzařuje obrovská lidskost a důstojnost. Nežebrají. Místo toho vás zdraví, smějí se, chtějí si povídat a zajímá je, odkud jste přijeli. Děti běží podél cesty a mávají. Ženy nesou na hlavách nádoby s vodou s neuvěřitelnou lehkostí. Muži opravují motorky, sedí spolu pod stromem a diskutují o tom, kde se dá „ulovit wifi“.

Přiznám se, že slovo komunita pro mě dlouho znělo a vlastně stále zní trochu strašidelně. Jenže tady komunita není trend ani nálepka. Je to způsob života. Přirozený systém fungování společnosti. Nikdo není úplně sám. Lidé sdílí práci, starosti, jídlo i radost. Děti vyrůstají mezi ostatními. Staří lidé nejsou odstrčeni. A člověk si začne uvědomovat, jak moc jsme „u nás doma“ často odpojení — od sebe navzájem i od přírody.

Možná právě proto na tyto cesty vyrážejí lidé, kteří nehledají jen dovolenou. Naši klienti nejsou „sběratelé destinací“. Jsou to dobrodruzi a lidé s otevřeným srdcem. Lidé, kteří chtějí svět nejen vidět, ale opravdu ho zažít. Ochutnat ho, pochopit a nechat se jím proměnit, a proto je mám moc ráda!

Proč jet do Ugandy?

A každému, kdo se zeptá, proč jet do Ugandy, odpovím jasně:

„Protože Uganda člověka promění.“

Ukáže mu, že svět není jen výkon, časový plán a nekonečný seznam povinností. Připomene mu, že člověk je součástí něčeho mnohem většího, než je on sám. Že příroda není kulisa, ale živý organismus, jehož jsme součástí. A že i my sami můžeme měnit svět kolem sebe.

Někdy úplně jednoduše. Tím, že se přijedeme podívat. Že uvidíme. Že poděkujeme. Že finančně podpoříme ochranu přírody, místní komunity a projekty, které pomáhají gorilám přežít. Protože právě díky cestovatelům mají místní lidé důvod chránit prales místo jeho vykácení.

A možná je to nakonec ten největší dar setkání s gorilami. Nejen obdiv ke zvířecí říši, ale pochopení, že všechno je propojené. Člověk, příroda, komunita, budoucnost. A že opravdová síla není v tom brát, ale vidět, cítit a chránit.

Jsem vášnivá cestovatelka a takovéto pocity zažívám čím dál více. Jen tady mě to zasáhlo nějak více! Asi stárnu.

A nakonec bych chtěla poděkovat i mým báječným spolucestovatelům – Tereze, která za to za všechno může, Idě, Janě, Adéle, Ondrovi, Danovi a Jirkovi! Díky!!!

Fotogalerie z cesty